školství

Problematika školství je důležitá v životě každého z nás. 1.9. půjdou jako každý rok do žáci nejen do 1. tříd. Se školou máme v průběhu života kontakt všichni: nejprve se do ní těšíme (nebo se jí bojíme), pak studujeme, někteří z nás se rozhodnou pro kariéru učitele, jiní vychovávají děti a připravují se s nimi do školy…měl jsme to štěstí, že jsme zažil všechny tyto kontakty se školstvím a nyní jako zastupitel (a možná jako senátor) mohu podpořit oblast školství nejen besedami, ale i zajímáním se o téma, diskusí a zodpovědným hlasováním.
Pedagogickou fakultu jsem studoval v letech 1969-1973. Rok před tím jsem strávil na Lékařské fakultě v Plzni. Abych se stal lékařem, bylo přání mého otce. Úctu k lékařskému povolání si přinesl z vězení, kde byli doktoři vždy váženější než ostatní vězni. Když jsem v listopadu 1968 na vlastní žádost ukončil studia na LF, bral to táta jako tragédii a velkou osobní prohru. Pro mne ale uplynulý rok byl utrpením, studium mne nebavilo a nepříjemné mi bylo i prostředí ordinací a nemocnic. To že jsem se rozhodl studovat na PeF, byla pro otce další porážka, k učitelskému povolání neměl vztah. Já ale učitelem také nechtěl být, studium na katedře výtvarné výchovy mi bylo tak trochu náhradou za studia na výtvarné umělecké škole, která mi rodiče nechtěli dovolit. Celé čtyři roky na PeF jsem počítal s tím, že učit nebudu. Chtěl jsem být malířem a ilustrátorem se zaměřením na přírodu a živočichy. Diplomovou práci jsem dělal na téma Kresba a malba zvířat, jenže přišlo rozčarování v podobě povinnosti nastoupit na základní školu. Učil jsem čtyři roky, ale učitelem jsem se nestal. Zůstal jsem pouhým pedagogem a jediné, co jsem si z toho období odnesl, byla úcta k opravdovým učitelům. K dětem jsem měl podobný vztah jako k živočichům, které jsem později choval- tj. dopřával jsem jim volnost a přirozenost, aniž bych je něco učil. Přesto na mne děti z Hrádku u Rokycan i Rokycan vzpomínají v dobrém.
Moje druhá učitelská štace přišla v roce 1989, když mne vyhodili ze zoo a nechtěli mne nikde zaměstnat. Nastoupil jsem 1. 11. 1989 na ZŠ Nezvěstice za učitelku, která byla v nemocnici. K zástupu mi stačilo ukázat diplom, kádrové materiály na pár dní nebyly nutností. Nakonec jsem v Nezvěsticích prožil 2 krásné měsíce, učil předměty, v nichž jsem byl o 2 stránky v učebnicích dál než žáci. Zažil jsem ale 17. listopad 1989 ve škole.
Naposledy jsem učil 4 hodiny týdně občanskou výchovu na SUŠ na Zámečku v Plzni v roce 2000, ale to už je jiná kapitola.
Studia i praxe mi však přeci jen něco daly: vžít se do pocitů dětí i do jejich myšlení při natáčení pořadů pro děti i při psaní knih. A možná i některé didaktické myšlenky a postupy.